Městys Nehvizdy

Adresa:

 ​Obec Nehvizdy
     Pražská 255
     250 81 Nehvizdy

Kontakt:

​ +420 724 191 245
​ mestys@nehvizdy.cz

​ Po: 8:00 - 12:00 a 13:00 - 17:00 
      St:
  8:00 - 12:00 a 13:00 - 17:00
      Čt:  8:00 - 12:00


Sběrný dvůr:
 Středa:  13:00 - 17:00  
      Sobota:   8:30 - 12:00 
 

 

Historie


Okolí Nehvizd patří ke staré sídelní oblasti, kde existovala rozvinutá sídelní síť již v románské době, jak dodnes dokládají více či méně dochované románské kostely nebo jejich části v Čelákovicích, Mochově, Vyšehořovicích i v samotných Nehvizdech. V písemných pramenech však Nehvizdy vystupují velmi pozdě, teprve roku 1352, kdy se připomíná zdejší fara. V té době byly Nehvizdy drobným samostatným statkem (předpokládané feudální sídlo snad souviselo s kostelem), po husitských válkách byly připojeny k Přerovu nad Labem a později ke Kounicím. Minimálně od roku 1524 má ves statut městečka.

Nehvizdy

Ves Nehvizdy se poprvé připomíná v 1. polovině 14.století. Podle listiny datované k roku 1372 náležely Petru z Klučova a jeho synům Mikuláši a Štěpánu, kteří zde podávali (ustanovovali) faráře. Roku 1380 zde byl pánem Mikuláš z Klučova na Tehově, načež připadly Anně Olbramové ze Škvorce, choti Zdeňka z Běškovic. Další zmínka o vsi pochází v zápisu jednání ze soudu v letech 1410-1411, kdy se soudila o své věno jistá Anna z Vyšehořovic a v kterém se zmiňuje Prokop z Vyšehořovic, žijící v Nehvizdech. Za husitských válek držel Nehvizdy Mikuláš Chudý, novoměstský měšťan, proti němuž soudně vystupoval staroměstský měšťan Janek.

Během husitských válek prošlo okolím obce vojsko císaře Zikmunda, které při tažení na Prahu z Úval a Běchovic, kde tábořilo, se náhle obrátilo ku Staré Boleslavi. Před osudnou bitvou u Lipan ležela nedaleko mezi Šestajovicemi a Jirnami od 16. do 21. května roku 1434 táborská vojska vedená hejtmanem Janem Čapkem ze Sán. Udává se počet bojovníků okolo 9000. 22. května se vojsko dalo na pochod "Pražskou cestou" k Českému Brodu, aby 30. května 1434 bylo rozprášeno a zničeno. Po skončení husitských válek připadly Nehvizdy k Přerovu.

Na začátku 16. století pak došlo k nejvýznamnější události v dosavadní historii vsi - na základě žádosti Jaroslava z Šelnberka povýšil král Vladislav II. 31. července 1515 Nehvizdy na město.

Roku 1524 prodal týž pán přerovské panství Pražanům, včetně “městečka Nehvizd, domů, krčmy a dvorů kmetcích s platem a s podacím kostelním”.
V roce 1527 pak došlo k dělení majetku pražských měst - Nehvizdy připadly Novoměstským. O své zboží ale Nové Město pražské přišlo po povstání proti králi Ferdinandu I. Habsburskému a městečko Ne-hvizdy bylo v roce 1547 opět spojeno s panstvím Přerov.

Císař Rudolf II. udělil koncem 16. století městečku privilegium na dva výroční trhy (na vlnu a kramářské zboží), ve čtvrtek po Nalezení a po Povýšení sv. Kříže, každý po 8 dnech, ale císařův majestát byl ve třicetileté válce ztracen.

Známe jej díky zmínce v dopisu českého místodržícího Leopolda I. z 11. července 1676, kde Leopold I. oznamuje, že městečku opět potvrzuje 2 výroční trhy a jeden dvoutýdenní trh. Rudolfovo privilegium bylo městečku uděleno údajně 22. června 1599 a městu v něm byl udělen i znak.

Roku 1588 odprodal císař Rudolf II. od přerovského panství městečko Nehvizdy a vesnice Nehvizdky, Mochov, Břístev, Tejnici, Vykáň, Horoušany, Horou-šánky a Tatce Jáchymu Vachtlovi z Pantenova, ale “trh nebyl proveden”. Teprve když paní Magdalena z Lobkovic, manželka Jana Rudolfa Trčky z Lípy, půjčila císaři 20 000 kop grošů míšeňských a za půjčku si vymínila postoupení výše uvedených městeček a vsí, byla část obcí roku 1608 odevzdána majiteli. Netýkalo se to však zatím Nehvizd a Nehvizdek, které zůstaly ještě po šest let při Přerovu.

 Ke změně došlo, až když se jednalo o zaplacení Brázdima, jejž císař Rudolf II. roku 1610 koupil od pana Jana Rudolfa Trčky. Brázdim doplatil jeho bratr a nástupce císař Matyáš roku 1614 panu Trčkovi odevzdal “městečko Velké Nehvizdy s dvorem poplužním a poplužím v témž městečku…,
s platy stálými i běžícími, kurmi, vejci, robotami, s pěti domy šenkovními a platem z nich, kromě kolatury a podacího kostelního v témž městečku Nehvizdech, kteréž sobě J.M.Cá. vymínil.”

Městečko i s celým okolím tehdy značně vzkvétalo. Z této doby pochází i první záznam o škole ve Velkých Nehvizdech (více viz. kapitola o školství). 15. května 1606 píše Mistr Martin Bacháček Nehvizdským, aby tehdejšího správce školy, Mikuláše Vachanecia Bromovského, "spoluradní jejich Vít Šrámek a Jakub Kovář v dluhu spokojili." Tato nevelká zprávička dokazuje, že již na počátku 17. století byla v Nehvizdech škola!

J. V. Prášek píše: “Nehvizdy byly tehdy živé městečko při královské silnici, po níž dál se hojný provoz, ba i pošta tudy brala se do Slezska, v XVI. st. pěší, od roku 1615 jízdná. O hlučném životě v Nehvizdech tou dobou svědčí značný počet patera domů šenkovních a rozvoj živnosti kamenické. “

Po bělohorské bitvě dolehly zlé doby i na Nehvizdy. Císařští a později saští a švédští vojáci drancovali beztrestně zdejší kraj, nešetříce ani chrám, ani faru. Roku 1634 píše farář Řehoř Mahnus Textorides v "pohořalých" Nehvizdech panu Janu Rudolfu Trčkovi, aby mu byl vyplácen ze dvorů v Nehvizdech i Nehvizdkách desátek, a líčí zkázu, již roku 1631 saské vojsko způsobilo: "Poněvadž také za času této nynější prodicí a fallaciae od lidu válečného nejen fara se vším svým stavením v popel jest obrácena ale … i chrám … náramně jest porušen, takže zámky, dvéře, okna, stolice, podlahy …. jsou polámány, ano i ty oltáře od těch drancovníkův jsou obnažené."

Třicetiletá válka byla ve zdejším kraji neuvěřitelně krutá. Obyvatelstvo trpělo od všech vojsk, která tudy prošla a která loupila, znásilňovala a vraždila. Zatímco v celých Čechách a na Moravě tehdy poklesl počet obyvatel na polovinu, klesl zdejší stav daleko více. Byly vypáleny a zanikly celé vsi, počet obyvatel klesl na desetinu. V Nehvizdech byla situace následující: devět dvorů kmetcích a čtyři chalupnické živnosti zpustly úplně. Dle Kounického urbáře z roku 1689 zbylo z těchto třinácti živností jediné stavení, ostatní byla do základů pobořena. Z pěti šenkovních domů zbyly pouze dva. Městečko se z válečných hrůz již nikdy nevzpamatovalo. Během třicetileté války došlo i k významným majetkovým přesunům ve zdejším panství.

Malé odbočení do historie panství Kounice

Kounické panství se dostalo do rukou Jana Rudolfa Trčky v roce 1599, kdy je směnil s Prokopem Dvořeckým za panství želivské. Během bouřlivých let 1618-1620 Trčka sympatizoval s povstalými českými stavy, i když byl katolík, ale po vojenských zásluhách a veřejných úřadech nikdy moc netoužil, takže se nepodílel aktivně na protihabsburské vzpouře. Díky diplomatické šikovnosti své manželky, Marie Magdaleny z Lobkovic, byl Jan Rudolf Trčka zproštěn domácího vězení, které na něho bylo uvaleno pro podezření ze zrady na straně české šlechty roku 1621.

Během správy Trčků dosáhlo panství nebývalé rozlohy. Marie Magdalena přikoupila ještě další statky: Nehvizdy, Mochov, Nehvizdky, Vykáň, Kozovazy, Vyšehořovice, Horoušany a Bříství (Mochov získal hrabě Trčka roku 1611 od císaře Rudolfa II. a Nehvizdy vyměnil za Pečky). V majetku byla také nevyhovující tvrz, kterou nechal přestavět v prostorný, reprezentativní renesanční zámek.

Trčkové patřili mezi nejbohatší šlechtice v Čechách. Byli pány na Světlé nad Sázavou, Ledči, Opočně, Smiřicích, Žírci, Náchodě, Novém Městě nad Metují a dalších panstvích. Nová panství nechal Jan Rudolf Trčka vložit do desek zemských roku 1612 své manželce. Po smrti paní Marie Magdalény v lednu roku 1633 je zdědil její syn Adam Erdman Trčka.

Ten se ale zúčastnil Valdštejnova odboje. Je historicky doloženo, že kounický zámek propůjčil k tajné poradě knížete Albrechta Valdštejna se saským vojevůdcem, maršálkem Arminem, jež mohla dát dějinám a politickému vývoji ve střední Evropě jiný směr. Tato porada se konala 30. listopadu 1631, kdy již byl Albrecht z Valdštejna vážně nemocen a schůzka se jevila jako Valdštejnova zrada. Z císařova příkazu byl Valdštejn 25. února roku 1634 i se svými věrnými přáteli, mezi nimiž byl i dědic kounického panství hrabě Adam Erdman Trčka, v Chebu zavražděn. Panství tak připadlo zpět jeho otci, který však po půl roce zemřel. Potom bylo okamžitě zkonfiskováno a z císařova příkazu bylo dočasně spravováno brandýským hejtmanem.

Roku 1636 věnuje Ferdinand II. panství svému synu Ferdinandu III., který ho vlastní následujících devět let. 10. února 1645 daruje Kounice polnímu maršálkovi Albrechtu Gastonovi Spignolovi, hraběti z Bruay (čti Bryjé), dědičně za dlouholeté služby císařské rodině.

Zanedlouho, 6. března 1645, hrabě padl v bitvě se Švédy u Jankova. Panství zdědila jeho matka, Klára z Arnberka, podruhé provdaná za Ottavia Visconti, hraběte z Gammalero. Protože trvale žila v cizině, ponechala správu panství svému druhému synu z prvního manželství, Filipu, hraběti z Bruay. Panství bylo ve velmi špatném stavu, protože ho vyplenila švédská vojska. I když byl v zemi cizincem, přesto pečoval o znovuzvelebení zpustlého panství. Kořeny zde ale nezapustil, jelikož ihned po matčině smrti v roce 1667 (Klára zemřela v Bruselu), prodal Arnoštu Ferdinandu Leopoldu de Suys (čti Sýs). Nový majitel rovněž dbal o povznesení panství a snažil se je uvést do původního stavu. Podporoval poddané, zpětně od císaře Leopolda I. dokoupil rozprodané dvorce, které kdysi k panství patřily. Nehvizdským velmi prospěl - 11. července roku 1676 si vyprosil obnovu ztracené výsady na dva výroční trhy rozšířené i na prodej dobytka.










Arnošt hrabě de Suys zemřel roku 1677, jeho dědicem se stal jeho nezletilý syn František Josef Antonín Viktor, hrabě se Suys. Panství spravoval prostřednictvím svého poručníka Konstantina Romedia, hraběte z Thunu.

Mladý hrabě František pobýval se svou matkou Klárou Františkou na kounickém zámku. V dubnu roku 1680 zuřila ve středních Čechách selská válka a 16. dubna přitáhli povstalci také do Kounic. Drancovali hospodářství, násilím k sobě přibrali místní muže a táhli na zámek. Hrabě s matkou museli v noci ze zámku před vzbouřeným lidem prchnout, vzbouřenci stříleli po úřednících i hraběcích služebnících a jednoho zbili tak, že se pochybovalo o jeho uzdravení. Odsud chtěli nazítří povstalci zaútočit na Černý Kostelec.

Hraběnka mezitím se synem uprchla do Prahy a požádala o pomoc krále Leopolda I. Ten na panství vyslal tři vojenské královské pluky, které vzpouru bez problémů potlačily. Ti poddaní z Nehvizd, kteří se vzpoury dobrovolně zúčastnili, byli potrestáni, byl na ně uvalen desátek a byla jim zvýšena robota.

Roku 1690 nabyl mladý hrabě de Suys plnoletosti, ale počátkem následujícího roku zemřel. Panství odkázal svému bratranci Romedu Janovi, hraběti z Thunu, rovněž nezletilému, za něhož hospodařil jeho otec Romedo Konstantin, jeho bývalý poručník. S panstvím podědil také množství dluhů a proto je okamžitě prodal (26. března 1693) za 182 500 zlatých rýnských Janu Rudolfovi, hraběti z Morzi-nu. Jan Rudolf, hrabě z Morzina, vojenský maršálek pruských vojsk, se svou manželkou Evou Konstan-tinou, rozenou Vratislavou z Mitrovic, měli více dětí, takže prvním dědicem se stal nejstarší syn Maxmilián. Ten však již roku 1706 zemřel a Kounice podědil jeho mladší bratr Václav.

Sokol NehvizdyPo jeho smrti, roku 1739, připadlo panství jeho synovi Karlu Josefu Antonínovi. Rod Morzinů se v Kounicích držel po 67 let a u vlády se vystřídalo pět členů rodiny. Poslední z Morzinů, František Xaver, zde skončil správu v roce 1760. 9. února roku 1760 koupila panství se značným množstvím dluhů Marie Terezie Anna Felicitas, vévodkyně Savojská a Piemontská, markraběnka Saluzská, hraběnka Svisonská, rozená kněžna z Lichtensteina (*7. května 1696 - †20. února 1772). V Čechách byla paní na panstvích v Kostelci nad Černými lesy, Uhříněvsi a Škvorci, mimo její další panství v Ra-kousku.

Byla vdovou a po celou dobu žila ve Vídni. Podle záznamů byla šlechetnou paní, která horlivě pečovala o blaho svých poddaných. Především v roce 1761 zřídila školu v Kounicích, Vyšehořovicích a Mochově. V roce 1762 byla díky ní postavena nová fara v Kounicích. V roce 1763 byl postaven nový špitál a dotován fondem pro 14 bydlících. Vévodkyně stanovila několik podobných nadací pro chudé a postižené neštěstím. 
V roce 1772, těsně před smrtí (zemřela bezdětná), odkazuje Kounice rodu Lichtensteinů. Ti zde nastoupili 30. srpna 1772. Poslední příslušník, který vládl v Kounicích až do roku 1918, se jmenoval Jan Marie. Lichtensteinové obdrželi nejen samotnou obec Kounice , ale i celé bývalé panství, na zámku také nikdy trvale nebydleli. Sloužil pouze jako jedno z honebních panství a letních sídel. Na zámku bydlel pouze ředitel s několika úředníky.








 


Nehvizdy

Jak již bylo řečeno, po třicetileté válce zůstalo v Nehvizdech 13 zpustlých živností. Ty byly svedeny a připojeny k panskému dvoru na západním konci městečka, který se poprvé připomíná po roce 1524, ale větších rozměrů nabyl teprve nyní. Za Lichtensteinů byl důkladně “z tesaného kamene a pod těžkým krytem přestavěn”. Ke dvoru náležel rybník Kunštát na jižní straně městečka. Víme dokonce, jak se na něm v roce 1689 hospodařilo - osívalo se na zimu 148 strychů., úhorem se ponechávalo rovněž 148 strychů. Z panské kovárny se platilo ročně nájem 7 kop gr. míš., z panské hospody ročně 60 kop gr. míš. Ze dvora dávala vrchnost ročně kounickému faráři 7 str. žita nebo 6 kop gr. míš. Poddaní byli povinni robotou potahem dle velikosti gruntů, po 3, 2 nebo 1 dni v týdnu a peněžitým úrokem, největší úrok byl placen z gruntu č. 3 - 8 kop 36 gr., chalupníci platili od 4 kop 24 gr. do 5 kop 32 gr. míš.

Do 17. století bylo v Nehvizdech i s radnicí 40 osedlých (na jednoho osedlého se uvádí 10 lidí), ale purkrechtní knihy se dochovaly až od roku 1700. Ze starší doby se připomínají roku 1535 kovář Mikuláš a Jan Tajrovský, roku 1544 Ondřej, pastorek Jana Krajního, kolem roku 1595 J. Bambergr z Bamberku, staroměstský měšťan a majitel dvora.

Městečko mělo vlastní hrdelní pravomoc a ještě v Josefínském katastru se jmenuje trať "U Spravedlnosti". Radnice nepochybně vznikla, když byly Nehvizdy povýšeny na městečko.

Nehvizdky

Nehvizdky, někdy uváděné jako Malé Nehvizdy, původně ves, později knížecí dvůr, v současné době součást obce Nehvizdy.

Nejstarší zpráva z roku 1421 o vsi praví, že kanovník na pražském hradě Vilém odkázal své dědictví v Nehvizdkách kapitule, aby za něho vždy 30. dubna byla sloužena mše v chrámě sv. Víta, což se dělo až do roku 1620. Roku 1437 daroval král Zikmund tuto část vsi Jindřichu ze Stráže, který ji pak připojil k Přerovu. Mimo to byl tu ještě jiný dvůr s dvěma poplatnými (kmetcími) dvory, za husitských válek náležející novoměstskému měšťanu Matějovi a potom vdově po něm.

Počátkem 16. století drželi dvůr v Nehvizdkách společně bratři Václav a Jan Vlček z Nehvizdek. Václav byl až do roku l509 purkrabím pánů ze Šelnberka na Přerově a později byl starostou komorničím při zemských deskách. Jan se připomíná ještě roku 1536 v nápise na zvonu v Nehvizdech. Janův syn Václav z Nehvizdek držel dvůr i po otcově smrti společně se svým strýcem, po jehož smrti dědil i jeho díl, ale ještě před shořením desek zemských roku 1541 veškerý majetek prodal Jiřímu Bylanskému ze Zahrádky. Při obnovování desek zemských přiznal, že dědictvím po strýci Václavu z Nehvizdek a svým vlastním dědictvím po otci držel v Nehvizdkách svobodný poplužní dvůr s poplužím a dvory s platem, na kterých sedí Jíra a Jan chalupník, s šafranicí.

Druhou část vsi prodal roku 1524 Jaroslav z Šelnberka s Přerovem, a sice "Nehvizdky ves, dvory kmetcí s platem", tehdy ještě spojené obci Starého a Nového Města pražského. Když byla roku 1528 jednota měst pražských zrušena, byl rozdělen i přerovský majetek a Nehvizdky připadly Novo-městským, ves s platem, a při ní dva rybníky. Po odboji českých stavů zabral císař Ferdinand I. Novoměstským v roce 1547 i jejich část Nehvizdek a připojil ji k Přerovu.

V 16. století zde žili vladykové, kteří se psali v Nehvizdech. Vybudovali tvrz, jejíž místo udává zápis z Josefínského katastru: “parc. č. 506 - někdy bejvalej tak nazvanej zámek, kdežto pustý plac stojí" v západním sousedství nynějšího rybníka. Na této tvrzi seděli roku 1594 společně bratři Jiří, Vilém a Jaroslav Vchynští ze Vchynic a na Nehvizdkách. Roku 1603 pak Jan Jiří Vchynský ze Vchynic a na Nehvizdkách přihlásil k berní povinnosti dva poddané, čtyři komíny, mistra ovčáckého a dva ovčácké pacholky. Tehdy neznámým způsobem připadla tato vladycká část Nehvizdek císaři Rudolfovi II, načež císař Matyáš ji roku 1614 postoupil panu Janu Rudolfovi Trčkovi z Lípy a jeho choti Mandaléně. Tím byla vladycká část Nehvizdek spojena s panstvím kounickým, se kterým zůstala i nadále. Během třicetileté války byly Nehvizdky vypáleny a zcela vylidněny. Dochoval se zápis: “Nehvizdky - celé pusté”.

Později tu byl zřízen poplužní dvůr, k němuž podle zápisu z roku 1689 "příslušely zahrada, ovčín pro 1201 kusů bravu, mezi nimi 687 bahnic, dva rybníky podtěrné ve vsi pro 30 kaprů. Osívalo se na zimu 289 strychů, na léto tolikéž a právě tolik se nechávalo ležet úhorem. Tři louky dávaly 136 vozů sena, 68 vozů otavy".

V dědině bylo 6 usedlostí. Ke konci 17. století bylo již čtvero chalup pustých, jen dvě stavení statků stála, jejich pole však užívala již od roku 1718 vrchnost. Ze dvou rybníků zachoval se u dvora jen rybníček výtažní. Z tvrze na konci 17 století zbyla jen zřícenina a v 18. století již jen pusté místo. Ve 30. letech 19. století se přišlo při hlubším orání na sklepy, které byly zasypány.

Od roku 1772 připadlo kounické panství a s ním i Nehvizdky Lichtensteinům. Podle zákona o pozemkové reformě byl dvůr v Nehvizdkách zabrán, rozparcelován a majitelem zbytkového statku se stal pan J. Kůla.

Historie vsi od počátku 18. století

Dle urbáře z roku 1689 byl v Nehvizdech kovář a krejčí. Byli zde i další živnostníci, na prvém místě kameníci. Kamenická tradice zde má kořeny již od nepaměti, v kapitole o lomech se dozvíme, že zdejší kámen byl použit na stavbu mnoha významných pražských památek - za všechny zatím uveďme Karlův most.

Těžké rány, které obě sídla (Nehvizdy i Nehvizdky) utržily během třicetileté války, se hojily velmi pomalu. Teprve počátkem 18. století došlo k dosažení stavu, jaký zde byl před Bílou horou, tj. obnova počtu obyvatel trvala takřka 100 let !

A teprve po více jak 150 letech byla opět osazena nehvizdská fara (viz. kapitola Farní chrám sv. Václava), zničená a neobsazená od konce třicetileté války. Roku 1772 zažádali Nehvizdští o vlastní faru, čemuž bylo vyhověno teprve v roce 1783. Prvým lokalistou byl bývalý minorita Cherub Smutek, pro něhož bylo roku 1787 vybudováno nové obydlí opodál bývalé fary.

Roku 1803 byla v Nehvizdech za patrona knížete z Lichtensteina vystavěna nová jednotřídní školní budova (podrobně viz kapitola Škola v Nehvizdech).

V druhé polovině 18. století se městečko začalo opětovně rozrůstat. Dalším důležitým impulzem pro rozvoj se stala nově postavená císařská silnice z Prahy do Poděbrad, vybudovaná v letech 1810-1823. Do té doby se totiž dálkové trasy Nehvizdům vyhýbaly. Proto např. i pošta Nehvizdy po třicetileté válce míjela a její cesta od Prahy vedla přes Radonice k Toušeni. Teprvé po dokončení nové silnice byla v Nehvizdech roku 1832 vybudována poštovní stanice a jejím správcem ustanoven poštmistr v Králově Městci Václav Augusta.
V této době rovněž dochází k rozrůstání městečka, kde na východním okraji živelně vyrůstají domkářská stavení. V jihozápadní části Nehvizd byly rozparcelovány zahrady statku a vytýčena ulice paralelně s hlavním tahem, po jejíž obou stranách byly vystavěny drobné domky se zahrádkami. Tímto řízeným počinem zdejšího velkostatku získává městečko dnešní podobu. Patronát kounické vrchnosti skončil 13. září 1864.

Rozrůstající výstavba však přináší vážné nebezpečí - 24. září roku 1896 vypukl požár ve stodole č. 33 a postupně zničil 12 domů po obou stranách silnice.

Konec 19. a začátek 20 století byl v Nehvizdech, tak jako v celé zemi, ve znamení zakládání různých spolků a organizací. V roce 1907 byl založen Sokol Nehvizdy (více viz. kapitola Sokol Nehvizdy), hasiči, divadelní spolek (od r. 1870) , baráčníci a další.

Největší stavební rozvoj zaznamenaly Nehvizdy od konce 19. století do 2. světové války. Počet domů vzrostl na více jak dvojnásobek.

Dosavadní popis historie obce by nebyl úplný, kdybychom pominuli historii farního chrámu sv. Václava a fary v Nehvizdech.

Dům Škodových Farní chrám sv. Václava

Historie kostela a fary
Farní chrám sv. Václava je jako farní připomínán již v první zmínce z roku 1361. Jedná se o drobnější gotickou budovu s charakteristickou věží a zvonicí stojící uprostřed městečka.

První zdejší známý farář byl Jakeš, jehož jméno se poprvé objevuje již roku 1361, až do r. 1372 Držka (Drzek, Drzko) - pozdější farář v Mukařově, 1372 až 1373 Hynek, od r. 1380 Václav z Tříběvlic. Z této doby pochází záznam o inspekci pražského arcijáhna, který roku 1380 kontroloval faru i chrám. V chrámu byly tehdy čtyři ornáty s příslušenstvím, alba, misál, dva korporaly, dva ubrusy, slavností roucho a kniha s mešními formuláři. K výslechu přišli konšelé z Nehvizd, krčmář Václav, Velík, krejčí Pešek, Bartoň a Duchek, z Nehvizdek pak Bohuněk a Mareš, kteří vypovídali, že farář pobývá v místě zřídka a tudíž i zřídka čte mši, ponechávajíc povinnost knězi Bartoloměji, místnímu rodáku, který zde pro churavost pobývá u matky. Proto byl jmenován nový farář Mikuláš.

Po něm následovali od roku 1383 Litolt, 1396 Adam, 1405 Petr. Po husitských válkách zůstávala fara osazena kněžími podobojí, z nichž známe roku 1515 Sigmunda, kolem roku 1535 až 1550 Jakuba Rakovnického a 1567 Bartoloměje Boleslavského, který se později od roku 1572 stal farářem u sv. Mikuláše na Starém Městě pražském. Posledním knězem podobojí byl roku 1581 Jiří Ledečský.

Od roku 1582 se stal farářem Matouš Písecký, který však musel slíbit poslušnost arcibiskupu a zahájil tedy řadu katolických farářů.

Roku 1587 byl v Nehvizdech farář Petr Mohelnický, horlivý vykonavatel arcibiskupových příkazů, pověřený i správou děkanátu Brandejského. Jeho horlivost zřejmě pramenila z toho, že v soukromém životě měl příliš mnoho másla na hlavě. Tak jej např. roku 1595 obvinil Mikuláš Lipenský, staroměstský měšťan, z všelijakých nectností a další staroměstský měšťan Bamberg z Bambergu, kterému patřil v Nehvizdech dvůr, mu dokonce pro neřestný život odmítl vyplácet desátky, takže si farář stěžoval císaři a žádal, aby jej Bamberg nechal na pokoji.

Téhož roku se dostal na faru do Nehvizd Jan Čejka Štědrský, sloužící před tím v Brandýse, rovněž sloužící mše na faře ve Vyšehořovicích a v Jirnech, kam se ale snažil dostat farář z Břístve. Jan Čejka pak ve své stížnosti arcibiskupu dokazoval, že břístevský farář již spravuje fary v Mochově, Semicích, Vykáni a Velence. Když kněz Čejka odešel roku 1597 zpět do Brandýsa, stal se správcem zdejší fary kněz Jiří Lukovický, před tím farář v Budyni, a ženatý. Jeho choť Dorota však musela na rozkaz arcibiskupa od něho odejít. Zřejmě ne daleko, protože “když pak Lukovický stížen byl v Nehvizdech nebezpečnou a ošklivou nemocí, vrátila se k němu a ošetřila jej až do smrti”, načež Kateřina, choť staroměstského měšťana Jiřího Přestického, žádala arcibiskupa, aby byl Dorotě majetek po muži ponechán.

Nástupcem Lukovického byl do roku 1613 Tobiáš Cocius. Roku 1614 byl farářem v Nehvizdech Jidřich Kocián, člověk "nepokojný a nenapravitelný", který byl téhož roku v Praze na rozkaz arcibiskupa uvězněn.

Když byly Nehvizdy počátkem 17. století prodány ke Kounicům, vymínil si císař právo podací, patrně z obavy, aby zde nebyli ustanovováni evangeličtí faráři. V Nehvizdech stal se farářem kněz Tomáš Bohadka a po něm Jeremiáš, jehož povolali v dubnu roku 1621 k sobě za děkana Kutnohorští. Jeho místo zaujal kněz Martin, který až do roku 1624 přisluhoval i v Čelákovicích. Od roku 1624 do roku 1627 nebyla fara v Nehvizdech obsazena, ale pouze svěřena správě Matouše Černovského, brandýského děkana.

Za kněze Řehoře Textoridese (“znalého i jazyka německého”) zažil chrám i fara všechny hrůzy války. V roce 1631 vypálili faru s městečkem Sasové, načež se Řehoř přestěhoval do čelákovické fary, odkud v roce 1634 píše již v části historie zmíněný list panu Trčkovi, aby mu byl vyplácen desátek z obou nehvizdských dvorů. Téhož roku přitáhli do Čelákovic císařští a Řehoř, který "nemoha pro lid vojenský obstáti, s touž armádou J.M.Cé. pryč odešel". Po něm sloužil na faře roku 1641 farář Bohadka, jemuž “čelákovští platili po 1 kopě gr. míš., když u nich přisluhoval”, ale tím však veškeré zprávy o faře a nehvizdských farářích přestávají. Ještě v Josefínském katastru je zapsáno u č. 21 "farní místo k panství Brandejs příslušné".

Je zřejmé, že městečko i s okolím, faru a nehvizdský kostelík zničily švédské oddíly z vojska generála Bannera, které sídlilo ve Staré Boleslavi a jehož muži loupili a ničili celé zdejší okolí.

Po skončení války obstarávali duchovní správu v Nehvizdech čelákovičtí faráři, kteří za tuto službu kromě desátku 31 zl. 48 kr., vybírali "extra" 5 zl. 4 kr. a z obou panských dvorů navíc desátek žita v obilí a 28 zl. 12 kr. v penězích. Této povinnosti se ale kounická vrchnost vzpírala a teprve Jan Rudolf hrabě Morzin upravil poměry zvláštní listinou ze dne 8. července 1695. Kostel sám byl dle zprávy čelákovického faráře Václava Jana Šlechty ještě roku 1663 zříceninou.

Vikář Kouřimského kraje Martin Hrubý v Kostelci nad Labem jmenuje roku 1667 vedle Jiren, Břístve a Vyšehořovic mezi pustými farami i Nehvizdy, roku 1668 podává arcibiskupu zprávu Arnošt Ferdinand hrabě de Suys o farách v Nehvizdech, Bříství a Vyšehořovicích, dokládajíc, že by faráře sotva uživily. 
Nehvizdská fara byla znovuosazena teprve po více jak 150 letech. Roku 1772 zažádali Nehvizdští o vlastní faru, čemuž bylo vyhověno teprve v roce 1783. Prvým lokalistou byl bývalý minorita Cherubín Smutek, pro něhož bylo roku 1787 vybudováno nové obydlí opodál bývalé fary.

Stavební popis

Kostel sv. Václava v Nehvizdech je nevelká, původně románská či raně gotická stavba z konce 13. století, upravená a rozšířená přístavbou zvonice a předsíně v 16. století a posléze upravena barokně přistavbou sakristie v 19. století. Původně stál uprostřed městského hřbitova, který byl v roce 1873 zrušen a na jeho místě byl zřízen malý parčík. Některé ze zrušených náhrobků pak byly vsazeny do stěny zvonice.

Městečko 1960Presbytář je 4,2 m dlouhý, 4,35 m široký, zakončený třemi stranami osmiúhelníka. Výška klenby nad podlahou dosahuje 5,4 m. Ve stěnách byla původně tři okna, jedno však bylo po přístavbě sakristie zrušeno. Loď kostela je 9,59 m dlouhá, 6,6 m široká, pokrytá plochým trámovým stropem vysokým 6,8 m. Původní okna byla zazděna a místo nich prolomena nová, segmentovitá. 

V průčelí stojí čtyřboká původně raně gotická hranolová věž. Věž má horní odlehčenou nástavbu ze 16. století se zdvojenými půlkruhovými okny v každé stěně a barokní stanovou střechu. Je přístupna pouze vnitřkem kostela.

Při kostele stojí hranolová, patrová, věžovitá renesanční zvonice, spojená se vstupem do kostela předsíňkou. Příze-mí se sgrafitovou rustikou na vnější straně je podklenuto křížovou hřebínkovou klenbou a otevřeno arkádou na východě i západě. Patro, členěné lizénovými rámy a půlkruhově zaklenutými okny, má barokní stanovou střechu.

Pod předsíní byla umístěna hrobka, kde byly roku 1870 nalezeny tři kostry oděné v kněžský šat - byli to zemřelí faráři z Nehvizd do roku 1606. V předsíni pak byl pohřben jistý “Hamták, rytíř z Nehvizd a Erbich, šenkýř z Malých Nehvizd, otrávený svojí tchýní.”

Zvonice nesla dva historicky cenné zvony, oba však nepřečkaly první čtvrtinu dvacátého století. Velký zvon byl ulit v roce 1536 zvonařem Matějem Špicem, který během práce na něm oslepl, takže zvon nesl pouze obraz sv. Václava a nápis (upraveno): “Letha Panie MDXXXVI z vůle pana Jana z Nehvizdek a starších a vší vosady Nehvizdské slit zvon ke cti a k chvále Pánu Bohu i vší říši nebeské skrze Matěje Špice.” Zvon byl vysoký 1,16m, měl v průměru 1,18m a vážil 12q pukl, když se kdysi před válkou zvonilo k požáru.

Druhý menší zvon byl vysoký 1m (při stejném průměru), vážil 7q a byl přeplněn obrazy a nápisy s různými výjevy, na dolním okraji byla dokonce znázorněna i honba na divokého kance. Odlil jej v roce 1566 pražský zvonař Wondřej. Zvon nepřežil první světovou válku, byl zkonfiskován 1. prosince 1917 a roztaven pro válečné účely.

Místo po obou historických zvonech bylo zaplněno až při oslavách tisíciletého výročí smrti sv. Václava v roce 1929, kdy byly za velké slávy posvěceny a na věž zavěšeny dva nové zvony. Větší opět s obrazem sv. Václava, menší s obrazem Panny Marie.

Historie školství v Nehvizdech

Úvodem
Dějiny školství Čechách sahají do velmi dávných časů, bohužel se však do dnešní doby mnoho informací o prvních školách nedochovalo. Souvislé informace takřka neexistují a všechno, co dnes víme, si skládáme z útržků zápisů většinou věnovaných jiným problémům.

Nejstarší školu v okolí zřejmě měla Stará Boleslav (tehdy pouze Boleslav), kde Břetislav I. okolo roku 1052 založil kollegiatní chrám sv. Václava s kanovnickými místy. Nemáme k tomu sice žádný přímý písemný důkaz, ale bezpečně víme, že při každém klášteře byla zřizována škola, kam se přijímali za plat nejen synové vznešených a bohatých občanů, ale také synové poddaných a chudých lidí, kteří byli vyučováni zdarma. A také víme, že žádná kollegiatní kapitula nebyla bez školy určené především ke vzdělávání nastávajících kněží. Na základě těchto znalostí lze tedy tvrdit, že již v XI. století byla ve (Staré) Boleslavi škola.

Člen kapituly, jemuž příslušela péče o školu, se nazýval "scholastik". Nejstarším známým scholastikem boleslavské kapituly byl roku 1277 kanovník Dětřich.

Úkolem tehdejších škol však bylo nejen příprava nových kněží, ale i úředníků - především se znalostmi písařských a kancelářských.

A tak jak byly zřizovány kollegiatní školy, byly také později společně se zakládáním farních kostelů, nejdříve ve městech a později i na vsích, zakládány i školy, jejichž pány vždy byli správci kostela. Tyto farní školy měly dva úkoly - udržovat mládež v křesťanské víře a učit je věrouce a motlitbám - a současně mládeži poskytnout základy vzdělanosti.

Nelze však usuzovat, že by při každém farním kostele také byla automaticky škola. Povinností zřizovatele farního kostela bylo pouze zřídit zvonici. Dokonce ani v Praze při každém farním kostele nebyla škola. Školy při farách byly zřizovány pouze ve větších či významnějších osadách. 
V městech byly zakládány školy až za panování císaře Karla IV., který rozvoji vzdělanosti věnoval velkou pozornost. Korunou jeho snahy bylo založení Pražské univerzity v roce 1348.

Po husitských válkách byla správa Pražského arcibiskupství rozdělena na dvě náboženské strany, katolickou a přijímající pod obojí (utrakvistickou) a dle toho i rozděleny kostely a k nim příslušné školy.

Ve zdejším kraji byla pevnou oporou katolictví Stará Boleslav, podporovaná králem, ale katolických míst zde bylo málo, většina vsí se hlásila pod obojí. Správci školy pak byli díky tomu dosazováni či potvrzováni do škol dvojím způsobem: katoličtí administrátorem arcibiskupství a pod obojí rektorem Karlovy univerzity (která byla utrakvistická a silně protikatolická).

Správcem větší školy byl rektor, který školu řídil a rovněž i vyučoval, (některé větší školy měly ještě jednoho správce - collegu), vedle něj byl na městských školách ustanoven navíc kantor, který vyučoval hudbu a kostelní zpěv. Zastával rovněž funkci kostelníka - oblékal v sakristii kněze, zvonil a přisluhoval při církevních obřadech. Také kantor míval pomocníka, succentora, jež mu byl při ruce na choru a v nejnižší školní třídě. V chudších a malých městech, stejně tak na vsích, zastával všechny funkce sám kantor.

Služební poměry té doby byly velmi neutěšené. Kněží, úředníci i učitelé byli najímáni na smlouvu, většinou od sv. Jiří (24. dubna) do sv. Havla (16. října). Dochovaly se doklady, jak často učitelé i kněží bez vážnějších příčin, jen na základě malicherných sporů, z místa odcházeli a tyto časté změny zajisté nebyly ku prospěchu kostela ani školy.

První souvislejší zápisy o škole v Nehvizdech pocházejí od správce utrakvistických škol rektora Karlovy university Mistra Martina Bacháčka z Nauměřic, který v úřadě působil v letech 1598, 1599 a od roku 1603 do roku 1611. Tyto zápisy obsahují zprávy o změnách ve správě školy, dosazování čili konfirmaci, o překládání správců školy a o sporech mezi správou duchovní, městskou a školní. Z těchto zpráv lze odvodit existence škol nejen v Nehvizdech, ale rovněž v Brandýse, Kostelci a Staré Boleslavi a nepřímo i v Čelákovicích, Dřevčicích, Chabrech, Klecanech, Kojeticicích, Líbeznicích, Proseku, Sluhách, Svémyslicích, Toušeni, Velké Vsi, Vinoři, Vodolíně Vodě a Všetatech.

Z těchto škol, samozřejmě kromě staroboleslavské, byly zřejmě jen dvě katolické - předměřická a dřevčická, u ostaních buď víme, že byly utrakvistické, anebo to u nich můžeme na základě nepřímých zpráv předpokládat.

Škola v Nehvizdech

První záznam o škole ve Velkých Nehvizdech pochází z 15. května 1606, kdy Mistr Martin Bacháček píše nehvizdským, aby tehdejšího správce školy Mikuláše Vachanecia Bromovského "spoluradní jejich Vít Šrámek a Jakub Kovář v dluhu spokojili." Tato nevelká zprávička dokazuje, že již na počátku 17. století byla v Nehvizdech škola ! Je to první a na dlouhou dobu jediná zpráva o nehvizdské škole.

Brzy na to, v roce 1618, vypukla nejděsivější válka tehdejší doby - válka třicetiletá. Během ní došlo k naprostému úpadku země a totální zkáze a devastaci veškerého mravního, duchovního a školního života. V našem kraji byly zničeny a vypáleny desítky obcí, obyvatelstvo zdecimováno, vyhnáno či pobito. Jestliže od roku 1639 v širokém okruhu několika kilometrů kolem Prahy nebylo jediného církevního správce a ve zdejším kraji byl kněz pouze v Kostelci nad Labem a Staré Boleslavi (i pro Brandýs přisluhoval děkan ze Staré Boleslavi), těžko můžeme věřit, že fungovaly školy a elementární výuka. Situace se mnoho nezlepšila ani po ukončení války, ještě kolem roku 1653 bylo v celém Kouřimském kraji (kam Nehvizdy patřily) duchovní správci jen na 19 farách. Fara v Čelákovicích byla obnovena jako jedna z prvních až v roce 1648.

Pro celé toto ohromné území byl ustanoven jediný duchovní farář Jan Žatecký, takřka stoletý stařeček!

Teprve během následujících několika desetiletí se válkou zničená zem pomalu postupně vzpamatovávala. Z roku 1677 pochází oznámení duchovního správce z tehdejšího Kosteleckého vikariátu předloženého konsistoři o stavu zdejších škol: "V Nehvizdech mají svou nově zřízenou školu s jistým služným od obce a od kostela."

O sto let později - z roku 1777, pochází záznam od kounické vrchnosti, tzv. "špancedule", která tehdejšímu učiteli Tomáši Fersterovi (bývalý řeznický tovaryš) pronajímá domek č. 21 a vykazuje mu tam třídu i byt. Patronem školy byla vrchnost savojská, později lichtensteinská. Učitel Ferster zde vyučoval celých 26 roků, školní vzdělání se však považovalo za přepych, děti vypomáhaly na polích, a školu v této době navštěvovalo současně průměrně jen 8-10 dětí. Podle "špancedule", když učitel plnil veškerá nařízení a přání "milostivé" vrchnosti, dostával následující plat (viz níže). V roce 1837 byly některé tyto uvedené dávky zvýšeny - učitel dostával navíc ještě dávku 4 zlatých od berního úřadu v Českém Brodě ze Savojské nadace za to, že se s dětmi v pátek modlil růženec.

Další zpráva o nehvizdské škole pochází až z roku 1803, kdy zde byla patronem knížetem z Lichtensteina vystavěna nová jednotřídní školní budova. 
Dle zprávy o stavu škol ve vikariátě Brandýském z roku 1827 byl její stav:"vnější i vnitřní jakožto i obydlí učitelovo dobrý, zlepšenou úpravou nabylo se dostatečného místa pro všecku mládež. Škola má potřebné nářadí."

O pár let později, ve zprávě okresního školdozorce Josefa Hlaváčka z roku 1847, se již ale píše:
"V Nehvizdech jest škola v nejbídnějším stavu. Školní světnice jest na všech stranách podepřena, aby se nezřítila. Ježto zde patrné nebezpečí hrozí, byl královský krajský úřad v Kouřimi podáním ze dne 30. září 1848 požádán , aby najal školní světnici a na novou stavbu školy naléhal."

Správce panství Rypka však jakoukoliv žádost striktně odmítal. Teprve až okresní komisař Kopec napsal v roce 1857 přímo knížeti, obdržel správce panství příkaz, aby byl zhotoven projekt a vyčleněn rozpočet pro novou školní budovu.

23. prosince 1859 byl sestaven první situační plán, 23. března 1861 byla konána další komise za předsednictví okresního přednosty Koubka a za přítomnosti patronátního komisaře Gustava Mayera, toho času inspektora panství v Kounicích. (Správce Ludvík Rypka byl právě dán na odpočinek.)

Předpokládaný rozpočet byl stanoven takto:
1. řemeslnické práce .    ...................... 2259,78 zlatých
2. stavební hmota           ......................2536,38 zlatých
3. ruční práce a dovozy .......................1922,51 zlatých

V následujících měsících byl vyhlášen konkurz na stavbu budovy, první dvě u c.k. okresního úřadu v Brandýse nad Labem, třetí dne 31. října 1861 v Kounicích, avšak bezúspěšně, protože všichni zájemci žádali o navýšení rozpočtu o minimálně 600 zlatých. Stará školní budova z roku 1803 byla prodána 8. srpna 1861 kameníku Františku Zemanovi za 53 zlatých 75 krejcarů, což byla nejvyšší nabídka. Prodej se však týkal pouze vybavení budovy, protože nová škola se měla stavět na stejném místě - nedaleko kostela sv. Václava. Třída z ní se zatím umístila do horních místností obecního domu čp. 8. V malém pokoji zde bylo vtěsnáno 140 dětí, z nichž mnohé seděly i na zemi. Není tedy divu, že nejen učitel Václav Dvořák, ale i děti si stěžovaly na hrozné vedro v místnosti.

28. srpna 1862 se uskutečnila nová dražba na stavbu školy, kde zvítězil již uvedený kamenický mistr František Zeman, který přislíbil budovu školy vystavět za 8549 zlatých 47 krejcarů. Stavba byla zahájena 20. dubna 1862. Během výstavby bylo zjištěno, že se při plánování zcela zapomnělo na hospodářská stavení - sklep, stodolu a chlévy pro učitele, ačkoliv měl od obce 41 korce polí. Rovněž se zcela zapomnělo na školní zahradu. Učitel se souhlasem obecního zastupitelstva se pokoušel o nápravu avšak bezúspěšně. Změny nebyly povoleny a stavba byla budována dle schváleného projektu.

Škola byla předána do užívání 23. září 1864, 28. září byla nová školní budova slavnostně posvěcena knížecím arcibiskupským notářem a brandýským vikářem Josefem Hlaváčkem. Slavnosti se zúčastnili c.k. okresní přednosta Koubek z Brandýsa nad Labem, Jan Blaschke, knížecí pojezdný a patronátní komisař, František Leder, knížecí arcibiskupský notář a farář z Jiren, František Soukup, farář z Ouval, který měl poté v nehvizdském kostele slavnostní kázání, František Macan, čelákovický děkan, Josef Feuerstein, zdejší farář, místní učitel Václav Dvořák spolu s učiteli z Vyšehořovic, Vykáně a Čelákovic, představený František Hromada, stavitel František Zeman a obyvatelstvo místní i přespolní.
Pouhých 14. dní před tím, 13. září 1864 skončil patronát kounické vrchnosti a škola přešla do správy obce. Učitel měl nyní napříště dostávat řádné školné od rodičů. Jeho výše činila 47 krejcarů ročně a vybíral je sám rychtář, protože učitel by neměl vůbec šanci je kdy získat.

Podle záznamů se učitel tehdy staral o školu zcela sám. Obstarával vytápění třídy (na které mu obec dávala ročně 4 sáhy dříví a dvě kopy otýpek), její úklid, včetně úklidu celé školy.

Plat učitele byl od roku 1893 210 zlatých ročně. Jestliže učitel zemřel, dostávala vdova z pokladny brandýského vikariátu 24 zlatých ročně, (učitel do této pokladny platil 8 zlatých zápisného a 6 zlatých příspěvku ročně), o platu sirotkům se zápisy nedochovaly.

Vyučovací jazyk a počty žáků

Ze školního archivu je patrno, že ačkoliv se ve škole nevyučoval německý jazyk, přesto se až do konce roku 1860 všechny výkazy vedly německy.

Podle dochovaných záznamů navštěvovalo v letech 1842-76 školu v Nehvizdech od 105 do 133 dětí, proto byla v roce 1877 škola rozšířena na dvoutřídní, dosavadní učitel byl jmenován řídícím učitelem a byl přijat podučitel. Nárůst dětí pokračoval i v následujícím období. V letech 1876-1893 navštěvovalo školu stále více dětí, ve školním roce 1891-92 to bylo již 212 žáků, proto byla škola od 4. října 1893 rozšířena na trojtřídní. Školu navštěvovaly děti z Velkých i Malých Nehvizd, od roku 1835 do roku 1850 a od roku 1885 i děti z obce Záluží.

Starší mládež přicházela po ukončení školní docházky každou neděli na tzv. opakovací hodiny. Na rozdíl od mládeže z okolních obcí je navštěvovala řádně a pravidelně, protože Společenstvo mistrů zednických, kamenických a tkalcovských se sídlem v Nehvizdech nedalo učni výuční list, jestliže se neprokázal vysvědčením z opakovacích hodin.

Zajímavosti

První známý učitel pobělohorské doby Tomáš Ferster přišel do školy v Nehvizdech ze školy v Úvalech. Původně byl vyučeným řeznickým tovaryšem. Na škole v Nehvizdech působil od roku 1777 do roku 1808. Jeho nejstarší syn Ignác, narozený roku 1771, rovněž učil, vypomáhal otci v Nehvizdech, odkud později přešel na školu v Lojovicích, kde učil za 60 zlatých ročního platu. Roku 1810 obdrželi školu v Detenicích.

Tomáš Ferster roku 1826 přešel do sousední obce na novou školu do Osenic, kde také skončil svoji dráhu učitelskou i životní. Školu po něm převzal jeho syn Josef, píšící se již Foerster, narozený roku 1804, který již od mládí vynikal v hudbě a po usazení se v Osenici byl záhy znám po celém širém okolí jako vynikající hudebník a vášnivý varhaník, ovládající všechny hudební nástroje. Jeho žena byla rovněž hudebně nadaná a krásně zpívala. Měli 8 dětí. Nejstarší z nich Josef nastoupil opět tradiční cestu v rodině Foersterů, cestu učitele a hudebníka. Ale svého otce, který v Osenici učiteloval celé půlstoletí, na škole již nevystřídal. Vystudoval sice v Praze učitelský ústav, ale vychodil současně i varhanickou školu, a poté se věnoval cele hudbě. Byl varhaníkem u sv. Víta a profesorem na konzervatoři. 30. prosince roku 1859 se mu narodil syn Josef Bohuslav, pozdější slavný český hudební skladatel.

Josef Bohuslav Foerster

* 30. 12. 1859, Praha † 29. 5. 1951, Praha 
učitel, skladatel a hudební publicista, člen a později prezident České akademie věd

Od dětství se seznamoval s hudebním životem a jeho protagonisty a již od mládí projevoval zděděné hudební nadání. Přesto po maturitě na reálce začal studovat chemii na německé technice, jenže hudba zvítězila. Přešel na varhanickou školu, po jejímž skončení zasedl za varhany v kostele u sv. Vojtěcha. Stal se učitelem, skladatelem a plodným hudebním publicistou. 1888 se oženil se sopranistkou Bertou Lautererovou a 1893 ji následoval do angažmá do Hamburku. Tam se sblížil s Gustavem Mahlerem, kapelníkem hamburského městského divadla. 1897 následoval svou ženu do Vídně, kam ji Mahler povolal ve své nové funkci ředitele vídeňské opery.

Foerster vyučoval na vídeňské Nové konzervatoři a přispíval do německých i českých časopisů. Od roku 1918 žili manželé v Praze, Foerster jako profesor konzervatoře. Byl všeobecně znám a těšil se mimořádným sympatiím zejména proto, že desítky českých pěveckých spolků s nadšením přednášely jeho sbory (Oráč, Velké širé rodné lány, Polní cestou, Z osudu rukou).

Od 1897 byl Foerster členem České akademie věd, 1931-39 jejím prezidentem. Jako nestor českého hudebního života se dožil mnoha poct. Zanechal i řadu symfonických a komorních prací, ale především byl skladatelem vokálních děl, kde se ideálně projevil jeho lyrický talent. Vedle písní, melodramů, světských a chrámových sborů, kantát, oratorií a úprav lidových písní napsal též šest oper, z nichž Eva (1897) z venkovského prostředí otevřela směr českého hudebního realismu. Mnohostranně uplatnil své literární nadání a napsal několik svazků pamětí (Poutník, 1929, Poutníkovy cesty, 1932, Poutník v Hamburku, 1938, Poutník v cizině, 1947).

Počet jeho skladeb je veliký. Jsou to díla psaná pro orchestr, mužské i smíšené pěvecké sbory, sólové písně i skladby pro piano. Ve všech těchto pracích vyniká jako vysoce vzdělaný, jemný a hluboce cítící umělec. V operách se jeví jako následovatel Bedřicha Smetany a Zdeňka Fibicha. Po druhé světové válce byl jmenován prezidentem české akademie věd a umění. Zemřel 29. května 1951 ve Vestci u Staré Boleslavi.

Nástupcem učitele Tomáše Ferstera se stal roku 1808 Josef Dvořák. Z roku 1847 se dochovala "Svatební úmluva" v níž učitel Josef Dvořák postupuje dle platných ustanovení školu svému synovi Václavu Dvořákovi (učil zde od roku 1844 do roku 1884).

Současnost školy

(zpracoval ředitel školy PaeDr. Luboš Rýdlo)

Základní škola v Nehvizdech prochází v posledních pěti letech dynamickým vývojem a stálou modernizací. Rozvoj školy by nebyl možný bez péče obce jako zřizovatele školy - vybavenost pomůckami, prostředí pro žákovskou práci, dostupnost informací a poskytování dalších vzdělávacích služeb jsou charakteristické rysy dnešní podoby školy. Škola ve svém rozvoji vychází ze stanovených priorit - zejména se jedná o její maximální informační otevřenost směrem k rodičům, soustavné zdokonalování prostředí pro žákovskou práci, pořádání celoroční nabídky mimoškolních aktivit a uskutečňování poznávacích a vzdělávacích zájezdů.

Jaká je současná organizace školy?
Vstupem školy do právní subjektivity k 1. lednu 2003 došlo k zásadní změně organizace školských zařízení v obci - k základní škole a školní družině byly přičleněny jako její součásti mateřská škola a školní jídelna tyto součásti vytvořily jeden právní subjekt. Toto řešení přispělo k větší provázanosti předškolní a školní péče o děti v obci - spolupráce mezi součástmi je mnohem užší než dříve. Děti z mateřské školy navštěvují zájmové aktivity, vedené pedagogy školy a školáci docházejí do mateřské školy na mimoškolní kulturní akce.

Kapacita mateřské školy činí v současné době 32 dětí - je však zpracován projekt na její zásadní rozšíření. Základní školu může navštěvovat maximálně 55 žáků 1. až 5. ročníku při trojtřídní organizaci výuky, do školní družiny lze zapsat 25 žáků. Velmi důležitou součástí zařízení je školní jídelna, která poskytuje stravovací služby dětem, žákům, zaměstnancům školy a obce a rovněž umožňuje stravování pro občany důchodového věku. 
Pro pedagogickou činnost disponuje škola vynikajícím zázemím - ve všech třídách jsou počítače s přístupem na internet - počítače pracují v místní síti třídy jsou vybaveny nastavitelným žákovským nábytkem, prostorovými a plošnými pomůckami, didaktickou technikou a širokou škálou nástěnných obrazů pro výuku jednotlivých předmětů. Škola provádí každoroční vnější evaluaci formou spolupráce s nadacemi Scio a Kalibro, žáci pátých ročníků dále mohou využívat e-learningové kurzy nadace Scio.

Absolventi školy jsou velmi úspěšní při přijímacích řízeních na víceletá gymnázia - v uplynulém pětiletém cyklu byli v každém školním roce přijati všichni přihlášení uchazeči.

Obec Nehvizdy je na svou školu pyšná a je si vědoma jejího postavení - školu vnímáme nejen jako vzdělávací zařízení, ale i společenské centrum obce. Kromě výuky žákům nabízíme mimoškolní zájmové útvary - angličtinu, sportovní hry, keramiku, saunu a studijní kroužek, veřejnosti poskytujeme jazykové vzdělávání, zájemci mají možnost využít školní výpočetní techniku a vybavení školy pro vlastní vzdělávací potřeby.

Rozvoj školy je garantován jednak výstavbou v obci a zvyšujícím se počtem obyvatel, jednak rozsáhlým investičním záměrem obce. V současné době je zpracován projekt na rozšíření budovy mateřské školy a prostor školní jídelny tak, aby bylo možné přesunout kompletní školní stravování do nových prostor a otevřít tak cestu pro zahájení pětitřídní organizace výuky v 1. až 5. ročníku.

Historie školy a péče generací našich předků o školství v obci nás k tomuto postupu zavazuje.

Sokol Nehvizdy

(volně dle almanachu: 95 let Sokola Nehvizdy, M. Ryčl, Z. Kozáková, J. Šolc, 2002)

Úvod:

Soustavné pěstování tělocviku v českých zemích má své počátky ve 40. letech 19. století. První pokus o spolkové provozování tělesných cviků podnikli roku 1847 pražští studenti, ale jejich Akademický tělocvičný spolek nepřežil revoluci.

22. srpna 1859 byl propuštěn Alexandr Bach a několik dalších státních úředníků a tak skončilo období františko-josefínského neoabsolutismu, označovaného též jako období Bachova absolutismu. Tento režim popíral ústavnost z let 1848-1849, nastolil absolutistické a centralistické formy vlády a přetvořil Rakousko v byrokratický stát, jehož cílem bylo vybudovat homogenní, jednotně řízenou společnost, jíž neměla v praktickém zavádění omezených liberálních reforem především v obchodní a živnostenské oblasti překážet žádná národní a kulturní aktivita “zdola”. 1. května 1860 byl vydán nový liberální živnostenský řád, v němž se stát vzdal až na nepatrné vyjímky jakékoliv intervence do hospodářské oblasti, vztah mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem se stal soukromou záležitostí, která nebyla regulována žádnými právními normami. Uvolnění podnikatelské oblasti vedlo postupně i k částečnému uvolnění politickému, jehož důsledkem bylo zakládání různých vlasteneckých spolků, usilujících o obnovu národní svébytnosti.

V době neoabsolutismu 50. let působil v Praze i zemský tělocvičný ústav a soukromé ústavy Jana Malypetra a Ferdinanda Schmidta. Idea cvičenců Schmidtova ústavu v roce 1861 založit vlastní tělocvičný spolek předpokládala jeho nenárodnostní pojetí, které však zhatil jeden z německých mecenášů, ochotný podpořit finančně jen spolek německý. Z iniciativy Miroslava Tyrše si tedy Češi vytvořili spolek vlastní. Jeho stanovy předložil místodržitelstvu ke schválení politik Julius Grégr (schváleny 27. 1. 1862), což znamenalo, že spolek nebude mít pouze tělocvičný význam, ale vstoupí i do národněpolitického kontextu. Zaručovaly to mj. i osoby dalších zakladatelů, Edvarda Grégra, Rudolfa Thurn Taxise či Emanuela Tonnera. Na ustavující valné hromadě byl prvním starostou zvolen Jindřich Fügner, vážený pražský občan, který držel spolek finančně nad vodou. Vedle oficiálního názvu Tělocvičná jednota Pražská se od počátku používalo označení Sokol jako projev sympatií s jihoslovanským hnutím. Vlastní tělocvičnou činnost zahájil Sokol 5. 3. 1862. Význam Sokola nespočíval jen v samoúčelném ,,tužení" tělesné zdatnosti. Sokol byl důležitým výrazem národní ideologie, v níž dokazoval životaschopnost národa, jehož členové jsou v případě potřeby schopni uplatnit i sílu na jeho obranu.

Činnost v letech 1907 až 1918

Tělovýchovná organizace Sokol Nehvizdy byla v obci založena poměrně pozdě, v tu dobu již měl Sokol za sebou 45 let trvání V roce 1907, kdy vznikl Sokol Nehvizdy, se sdružovalo v České obci sokolské již přes 700 jednot s téměř 90 000 členy. V témže roce se uskutečnil v Praze V. Všesokolský slet s účastí četných cvičenců z českých zemí i ze zahraničí.

Na základě toho vznikla v obci myšlenka založit tělocvičnou jednotu Sokol. První valná hromada se konala již za necelé čtyři měsíce po sletu dne 27. října 1907 a padlo na ní rozhodnutí organizaci založit. Přihlásilo se celkem 67 členů a nová organizace byla zařazena do IV. Okrsku sokolské župy Barákovy v Lysé nad Labem. Se cvičením mužů bylo započato ihned v hostinci U Petránků, cvičení dorostu a žactva bylo zavedeno následujícího roku. Od té doby nebylo snad jediného sokolského podniku v okolí, jehož by se jednota aspoň deputací nezúčastnila. Vedle cvičení se pěstovalo také divadlo, které zahájilo svoji činnost již v roce 1907 silvestrovským večerem. Z výtěžku bylo zakoupeno potřebné nářadí. V roce 1908 uspořádala jednota první Husovu oslavu, která vzbudila pozornost všeho občanstva. V roce 1911 vznikl ženský odbor.

Slibný vývoj jednoty překazila válka, ve které byla veškerá spolková činnost pozastavena a i několik místních členů jednoty padlo. Teprve po vyhlášení samostatnosti ČR se činnost Sokola na celém území Čech a Moravy i v obci obnovila.

Činnost v letech 1918 až 1938

Již od 28. října 1918 konali sokolové během převratu strážní službu u důležitých budov a objektů, aby zabránili nepořádku. V Nehvizdech se konala 3. listopadu 1918 slavností členská schůze a ihned začalo cvičení. Díky přílivu nových zájemců dosáhla jednota v roce 1919 počtu 77 členů, v roce 1920 se zúčastnilo župního sletu v Hloubětíně na VII. Sletu v Praze přes 40 cvičenců z jednoty. V dalším roce u nás proběhly okrskové závody, spojené s domácím cvičením. V roce 1922 schválila valná hromada návrh stavebního odboru na výstavbu vlastní sokolovny. Vedle peněžitých darů dostala jednota od svých členů množství stavebního materiálu, pomohli i dobrovolníci, kteří pracovali na stavbě i úpravách okolí sokolovny. Celkový náklad na výstavbu činil 320 000 Kč. Při slavnostním otevření sokolovny v roce 1923 bylo uspořádáno okrskové cvičení. V novém prostředí se činnost jednoty značně oživila.

V jednotě pracoval dobře i odbor zábavní a vzdělávací, který se mohl vykázat v roce 1929 celkem 93 podniky. O zábavu nejmenších se staral od roku 1931 loutkářský odbor. Dramatický soubor sehrál první představení v přírodě - hru "Duše lípy" s 50 účinkujícími. Jednota měla tehdy 192 členů.

V roce 1933 bylo v evidenci 177 členů, z toho 78 mužů, 25 žen, 5 dorostenců, 7 dorostenek, 30 žáků a 32 žákyň. V obci bylo uspořádáno veřejné cvičení, kde cvičily všechny složky z okrsku za velkého nadšení diváků. Uskutečnilo se též několik divadelních představení, maškarní ples, posvícenská a mikulášská zábava. Během roku 1934 se zúčastňovali cvičenci veřejných vystoupení v okolních jednotách. Příjmy plynuly pouze z divadelních představení a zábav, jako byly plesy, posvícenská, sousedská, mladé posvícení, mikulášská nebo silvestrovská.

Rok 1935 byl poznamenán následky světové krize. Jednota musela umořovat dluhy a neměla dostatek prostředků na činnost. Za této situace někteří členové Sokolu půjčovali peníze, dokonce podepisovali směnky, jen aby zachránili sokolovnu a další majetek. Příjmy z kulturních akcí a zábav byly menší, ale tělocvičná činnost nebyla nijak omezena. Cvičenci se i nadále zúčastňovali různých vystoupení a okrskových akcí. Také v roce 1936 cvičily všechny složky ve stejných počtech. Před blížícím se župním sletem se nacvičovala pořadová cvičení a na různá vystoupení doprovázela členstvo sokolská dechová hudba. Nácvik pokračoval i v roce 1937, kdy proběhlo okrskové a župní vystoupení. V té době nastalo již v Evropě značné politické napětí a stupňovalo se zbrojení. V sokolských řadách a v celém národě rostlo vlastenecké nadšení a odhodlání uhájit naši republiku proti hrozbě hitlerovského fašismu. Celonárodní manifestací se stal X. Všesokolský slet v roce 1938.

Činnost v letech 1938 až 1948

Po mnichovském diktátu v září 1938 a okupaci zbytku republiky německou armádou v březnu 1939 přežíval Sokol ještě dva roky. Cvičilo se, konaly se sportovní soutěže, ale kulturní činnost byla omezena cenzurou. Sokol však byl pro hitlerovce stále silným protivníkem, protože jeho ideály v národním povědomí zůstaly. Gestapo zatýkalo a popravovalo sokolské činovníky již od roku 1939, nakonec byl Sokol v dubnu 1941 zcela zakázán a jeho majetek zabaven. V Nehvizdech sloužila sokolovna za války jako kino, ale již od roku 1939 byla obsazena německou armádou. Sokolové začali velmi brzy zakládat na území protektorátu vlastní odbojové organizace a v dalších hráli významnou úlohu (např. při atentátu na Heydricha). V období druhé světové války bylo popraveno a umučeno 3388 členů Sokola, 8223 se z vězení a koncentračních táborů vrátilo s podlomeným zdravím.
Také blízko naší obce se odehrávalo za války drama, jehož aktéry se stali i zdejší sokolové. Bratr Alois Šmejkal jako hajný objevil při obchůzce ve skalách u Nehvizd ukryté české parašutisty, kteří zde byli v posledních dnech roku 1941 vysazeni z britských letadel. Zásoboval je potravinami a všestranně se o ně staral.

Na konci války v květnu 1945 vypuklo Pražské povstání, které pomáhali řídit také zástupci sokolských orgánů. Ihned nato se obnovila činnost Čs. obce sokolské, žup a jednot, které zaznamenaly velký příliv cvičenců. Především se odstraňovaly škody na sokolském majetku, ale brzy začala i příprava na další všesokolský slet. Sokolská organizace dosáhla svého vrcholu a sdružovala přes 1 200 000 členů.

Byly to roky bohaté a nadšené činnosti. V Sokole Nehvizdy bylo v roce 1946 evidováno 104 mužů a 60 žen. Uskutečnil se zde první ročník soutěže o putovní pohár na paměť umučeného br. Kroutila, což byl branný závod tříčlenných družstev žactva, dorostu a mužů, jehož se zúčastnilo 90 soutěžících z 10 jednot (Mochov, Klánovice, Hroušany, Čelákovice, Šestajovice, Káraný, Jirny, Jiřina, Bystřice a Nehvizdy). Dne 1. září uspořádala jednota Sokolský den, 27. října se připojila k poselství ČOS zapálením sletového ohně, v prosinci konala dětskou besídku a dramatický odbor sehrál hru Za hvězdou betlémskou. Obnovil se také provoz kina v sokolovně, to však bylo brzy zestátněno.

Pohnutý rok 1948 prožíval Sokol Nehvizdy jako všechny jednoty ve znamení příprav na XI. Všesokolský slet. Na jaře probíhaly již ve vyostřené situaci po únorovém puči levicových stran. ČOS a župa Barákova organizovaly v jarních měsících cvičitelské sjezdy pro různé složky, v okrscích župy proběhly vylučovací závody s bodováním kvality nácviku sletových prostných. Župní slet žactva se konal 23. května v Libni, pro dorost a členstvo 16. června v Lysé nad Labem. Pak již nastaly slavné sletové dny žactva, dorostu a členstva v Praze na Strahově za účasti půl milionu cvičenců ze všech žup a jednot ČOS. XI. Všesokolský slet se stav vrcholnou událostí v historii sokolstva a největší demonstrací proti nastupujícímu totalitnímu režimu. Během průvodu dorostu a členstva se ozývaly protikomunistické výkřiky, což nezůstalo bez odezvy. Na podzim 1948 bylo akčními výbory vyloučeno ze Sokola přes 11 000 členů, mnoho z nich existenčně poškozeno a dokonce žalářováno. Již před sletem začala výměna vedoucích činovníků v ústředí ČOS a v župách. Po
únoru 1948 byla tělovýchova násilně sjednocena pod názvem Sokol, ale ten neměl s původními demokratickými orgány ČOS nic společného.

Činnost v letech 1949 až 1990

Po roce 1948 činnost v tělocvičnách silně ochabla, hlavně pro nedostatek cvičitelů a dobrovolných činovníků. Zákonem z 12. prosince 1952 vznikl Státní výbor pro tělesnou výchovu a sport, který zřídil několik Dobrovolných tělovýchovných organizací (DSO), sdružujících jednoty podle výrobních odvětví. Pro vesnické jednoty bylo stanoveno jméno Sokol. Nové uspořádání (podle sovětského vzoru) se však u nás neosvědčilo a tělovýchova se příliš neoživila. Proto v březnu 1957 vznikl Čs. svaz tělesné výchovy a sportu (ČSTV), který pak řídil tělovýchovu až do roku 1990.

Také v Nehvizdech začátkem padesátých let ruch v tělocvičně na nějakou dobu téměř ustal. Teprve v roce 1952 se situace obnovila a v sokolovně se denně cvičilo a sportovalo. Rok 1953 se stal důležitým startem pro odvážné úpravy sokolovny, původní plán na přístavbu sociálních zařízení se brzy rozšířil na přístavbu celé přední části sokolovny. S výkopy se začalo 28. října a již 26. prosince byla stavba pod střechou. Na Silvestra pořádali v sokolovně svou zábavu chovatelé domácího zvířectva. Rozvoj jednoty pokračoval i v roce 1954, kdy se začalo nacvičovat na První celostátní spartakiádu. Ta se uskutečnila v roce 1955 v Praze. Z nehvizdské jednoty se jí zúčastnilo žactvo, dorost, muži i ženy, ze tří čtvrtin bývalí sokolové.

Do této doby se datuje vznik projektu na přístavbu zadní části sokolovny, kde se naplánovalo velké jeviště, využitelné též jako cvičební prostor pro gymnastiku. Materiál byl získán zdarma od Pražských cihelen ze zbourané místní provozovny (1956). V roce 1957 se začaly bagrovat základy a již v roce 1960 se budoval strop. Tehdy se v Nehvizdech uskutečnilo veřejné vystoupení v rámci Druhé celostátní spartakiády. Stavbu prováděli členové s velkým nadšením a bez finanční podpory. Přístavba byla dokončena v roce 1964 a pak se prováděla ještě rekonstrukce skladů a kina v suterénu. V roce 1964 se začala odstraňovat "památka po okupantech", kteří měli za války v sokolovně ubytovnu a umývárnu. Podmáčenou podlahu, obložení a rámy napadené houbou bylo třeba vytrhat, otlouci omítku, navézt škváru a vybetonovat podloží pod nové parkety, osadit nová kovová okna atd. Tělocvična byla zase plná lidí, tentokrát pracovníků. V roce 1966 se vybudovalo koupaliště (dlouhé 12,5m, široké 6,5m, hluboké do max. 120 cm). S výkopem se začalo 2. května a již v červnu bylo zařízení slavnostně otevřeno. Bylo třeba zřídit přívod vody a 80 m kanalizace.

Po okupaci Československa armádami států Varšavské smlouvy a následné normalizaci došlo k postupnému útlumu činnosti tělovýchovy, nyní již pod novým jménem ČSTV.

Obnova Sokola po roce 1990

Koncem 80. let 20. století se ve světě projevovaly náznaky velkých politických změn, které vyvrcholily rozpadem socialistického bloku a návratem demokracie do naší vlasti. Již na podzim 1989 se v Praze sešla skupina dřívějších činovníků Československé obce sokolské, která připravila obnovu Sokola po "sametové revoluci". Dne 7. ledna 1990 se uskutečnil v Praze sjezd, který vyzval sokolské jednoty k nové činnosti v rámci obnovené Čs. obci sokolské.

V Nehvizdech nesla tělovýchovná jednota stále jméno Sokol, ale byla ještě registrována v Čs. svazu tělesné výchovy. Nebylo téměř nikoho, kdo by se ujal návratu zdejších sokolů k ušlechtilým ideálům Tyrše a Fügnera. Členové výboru z roku 1949 zestárli nebo již nežili. První valnou hromadu dne 2. února 1992 navštívilo 30 členů, kteří zvolili nový výbor. Ten na sebe vzal nelehké úkoly. Především zahájit cvičení, zajistit cvičitele, převzít sokolský majetek a provést jeho opravu.
Cvičit se začalo 10. února 1992 - ještě před navrácením sokolovny na základě dohody mezi výbory obou jednot. Předání sokolského majetku probíhalo zdlouhavě. Již 27. prosince 1991 požádala župa Barákova dosavadní jednotu TJ Nehvizdy (ČSTV) o navrácení původního sokolského majetku. Po svém ustavní pozval výbor obnovené jednoty TJ Sokol Nehvizdy (ČOS) zástupce dosavadní jednoty (ČSTV) 10. února 1992 k jednání o navrácení sokolského majetku podle zákonů 173/90 Sb. A 247/91 Sb. Po několika schůzkách došlo 29. května 1992 k dohodě mezi výbory, OV ČSTV Praha- východ dne 16, června 1992 hospodářskou smlouvu potvrdil. Převedení majetku bylo pak stvrzeno smlouvou, kterou vypracovalo Oddělením správy a delimitace majetku ČSTV. Katastrální úřad okresu Praha-východ registraci přijal, ale právní oddělení upozornilo, že ČSTV předal majetek jako "československý", a ne jako "český". Vrácením registrace se jednání protáhlo až do 17. července 1996 a teprve od té doby je vlastníkem sokolovny a pozemků obnovená sokolská jednota. U ČSTV zůstal jen oddíl kopané, který přijal název AFK Nehvizdy.

Léta 1992-2004

Sokolský majetek se vrátil obnovené jednotě ve stavu velmi zanedbaném. Proto se soustředilo úsilí výboru a členstva na celkovou a důkladnou rekonstrukci budov, techniky i venkovních prostor.

Ihned po převzetí majetku členové přistoupili k několika závažným  rekonstrukcím:

Oddíl tenisu

Vznikl v roce 1993 po vybudování kurtů, na nichž zájemci o tento sport odpracovali stovky hodin. Členové si udržují sami oba kurty, celý areál natřeli, natáhli plachty kolem kurtů a položili umělé lajny.

Oddíl kulturistiky

V roce 1990 začala parta nadšenců s velkou přestavbou nefungujícího kina na posilovnu. Akce začala demontáží starých promítacích kamer, vybouráním příčky a hlavně srovnáním stupňovité podlahy, následovalo betonování izolace, položení linolea a malování. Druhou fází byla výroba posilovacích strojů. Přestavba na posilovnu a výroba vybavení si vyžádala přes 3000 brigádnických hodin. Posilovna byla uvedena do provozu
v dubnu 1992.

Další činnost jednoty

Sokol se od svého počátku zabýval též činností osvětovou a vzdělávací. Také Sokol Nehvizdy uskutečnil ve své dlouhé historii velký počet veřejných vystoupení, akademií, kulturních a společenských akcí. Téměř každoročně je pořádán pro děti i dospělé dětský karneval, podnikatelský ples, závody na kolech, pálení čarodějnic, dětský den, posvícenská, mikulášská zábava a další podniky, na které se těší nejen sokolové.

Historie obce ve 20. století

Naši dosavadní procházku historií obce jsme zakončili založením Sokola Nehvizdy v roce 1907, dalších sportovních organizací a stručnou historií SDH Nehvizdy. Kromě nich zde samozřejmě existovaly i další organizace. Spolkový život byl v té době prakticky jedinou možností jak vyplnit volný čas. Nejstarším spolkem v Nehvizdech byl spolek ochotnický, založený již v roce 1870. Svůj ochotnický spolek ale později měla snad každá nově vznikající organizace.

Ještě malé odbočení. Zatímco v celé dosavadní historii městečka byla rozhodujícím způsobem života práce v zemědělství či práce v lomech a s ní související práce v kamenických dílnách, dochází na počátku století ke změně. V nejbližším okolí (v Čelákovicích) jsou v intervalu několika mála let založeny tři velké továrny (1903 při cestě k Záluží továrna na zemědělské stroje Červinka a Čihák, 1906 podnik R. Stabenova vyrábějící akumulátory a jiné přístroje pro technická průmyslová zařízení a roku 1910 dílna bratranců Volmanů, ze které později vznikla továrna Josefa Volmana na výrobu obráběcích strojů). Tyto a další podniky stáhly velké množství pracovních sil z města a okolí, daly lidem práci a obživu. Dostatek práce a relativně slušné výdělky měly další dopad na život obyvatel. Listujeme-li starými nehvizdskými kronikami, neůžeme přehlédnout, jak silné bylo sociální cítění tehdejších představitelů městečka. Podpora chudších a nemajetných byla tématem snad každého zasedání obecní rady.

Vypuknutí 1. světové války v roce 1914 znamenalo na čtyři roky stagnaci v rozvoji obce a zastavení prakticky veškeré spolkové činnosti. Muži odcházeli na vojnu, kde mnozí padli nebo zemřeli po návratu domů na následky válečných útrap. Všem těmto svým padlým spoluobčanům postavili nehvizdští občané v roce 1930 pomník.

Po 1. světové válce a vzniku Československa došlo k pozvolnému opětovnému rozvoji oblasti, již zmiňované podniky se horečně rozvíjely a další byly zakládány. Tak v roce 1927 vznikla nová kruhová Kůlova cihelna v Nehvizdkách, která vyráběla 1,5 miliónu cihel ročně. Pozemkovou reformou po válce se částečně se změnila i zemědělská situace. Došlo i k opětovnému rozvoji nehvizdských lomů.

V třicátých letech dochází rovněž k zakončení největšího stavebního rozvoje obce. Počet domů od počátku 19. století do začátku II. světové války vzrůstá na víc jak dvojnásobek. Staví se na východním konci městečka mezi cestami na Vyšehořovice a Poděbrady, na jihozápadní straně, kde byla vytýčena nová pravoúhlá síť ulic obohacená o čtvercové náměstí proti jižní straně dvora. Staví se podél pražské silnice směrem na západ. Bohužel, rychlým rozvojem zástavby městečka došlo ke zmodernizování staveb a odstranění takřka všech typických historických prvků staveb - především ke zrušení bran a vjezdů, takže památkově významnější zůstává pouze areál kostela.

II. světová válka

Dalším mezníkem v životě městečka - a to mezníkem v pravém slova smyslu - bylo vypuknutí II. světové války. Jedná se o známou historii - 29. prosince 1941 došlo k seskoku parašutistů v blízkosti obce Nehvizdy, kteří se později 27. května 1942 podíleli na atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

V noci 29 prosince 1941 vinou chybné navigace přistáli parašutisté Gabčík a Kubiš namísto u Plzně na zasněžené pole nedaleko Nehvizd. Dopad nebyl bez problémů, Gabčík si při prudkém nárazu na stěnu silničního příkopu narazil palec u nohy. Noha notně otekla a on se dokázal pouze belhat.
Na cestu do Plzně není ani pomyšlení. Padáky provizorně zakopali, lopatky a přilby ukryli prozatím v polní boudě. Zbytek noci proleželi schovaní v opuštěném lomu nedaleko vesnice. Ráno zjistili, že místo, kde nyní jsou, svým popisem vůbec neodpovídá tomu, na co se při výcviku připravovali. Díky pomoci místních - hajný Alois Šmejkal, který je objevil při obchůzce ve skalách, mlynář Bauman, díky němuž se napojí na sokolskou organizaci a další, se parašutisté dostávají do bezpečí a mohou v květnu 1942 provést atentát, který měl tak osudové následky pro český národ - popravu a uvěznění stovek a tisíců osob, vyhlazení Lidic a Ležáků. Z mezinárodního hlediska však akce přinesla uznání československého odboje a anulování Mnichovské dohody.

Při pátrání v archívech jsem nalezl zmínku, kde bylo uvedeno, že při vyhledávání vhodného místa pro ukázkové potrestání národa, likvidaci domů a jejich obyvatel, prý padlo i jméno Nehvizdy. Městečko měla zachránit skutečnost, že leželo na hlavním tahu z Prahy na Poděbrady na relativně vyvýšenějším místě v okolí a nebylo dost vhodné pro totální zničení a vymazání všech stop. Proto byly nakonec vybrány Lidice. Bohužel, tuto informaci mi nebyl nikdo schopen hodnověrně potvrdit. Je-li tomu opravdu tak, pak by dějiny městečka v roce 1942 prakticky skončily. Nikdo z místních by dnes zřejmě nežil. Díky jednání osob, které atentátníkům pomáhaly, mohli být zastřeleni všichni muži starší 15 let, ženy a starší děti poslány do koncentračních táborů a malé děti na převýchovu.

Smrt si ale do Nehvizd stejně našla cestu: Během války v německých táborech smrti zahynulo několik zdejších nearijských občanů, další (p. Vacek) byl zastřelen po udání za poslech zahraničního rozhlasu, jiný (chlapec Bartoš) zahynul po výbuchu nalezené munice. Byly popraveni i pomocníci parašutistů (mlynář Bauman). V polích za vsí zničili kotláři dvě parkující německé stíhačky, za hřbitovní zdí byli zakopáni dva zajatí němečtí vojáci, které zde po válce bez soudu zastřelil ruský voják.

Květnové dny roku 1945 byly v Čechách ve znamení nepokojů. Konec druhé světové války byl cítit ve vzduchu a mnozí občané chtěli její konec uspíšit. Sídlem největších nepokojů v okolí byly sice nedaleké Čelákovice - především nádraží a příjezdové cesty, ale i v samotných Nehvizdech byla několika místními na silnici rovněž vystavěna barikáda. Síla německé armády však ještě zdaleka nebyla zlomena. Do obce přijelo několik vozů německé obrněné jednotky, vojáci nahnali místní muže do hostince a ti byli pod hrozbou zastřelení přinuceni barikádu rozebrat a silnici uvolnit.

Po zpacifikování Nehvizd tatáž německá jednotka pak vyhrožovala sousedním Čelákovicím drastickými opatřeními, pokud nebudou odevzdány všechny zbraně. V ultimátu bylo řečeno, že pokud 6. května 1945 po 12 hodině 45 minutě bude někde nalezena zbraň, bude zastřelena celá rodina. Když nebudou splněny podmínky, budou zastřeleni všichni členové prozatímního národního výboru nebo každý desátý muž. I zde se hrozba neminula účinkem.

Historie obce po roce 1945

Ve čtyřicetiletém období komunismu dochází k opětovnému posilování zemědělského charakteru obce - severně od dvora vzniká velká drůbežárna, později byl naproti postaven ještě malý vepřín a jižně od východní části městečka velký kravín. Dnes sídlí v jeho přebudovaném areálu velké množství firem.

S výstavbou dálnice na Hradec Králové v roce 1982 přišla do obce nebývalá prosperita. Byla započata první etapa výstavby vodovodu, kanalizace a ČOV, na kterou bylo plynule navázáno po revoluci v roce 1989.

                                                                                                                          RNDr. A. Střecha

MĚSTYS NEHVIZDY

Adresa:
Pražská 255
250 81 Nehvizdy
Číslo účtu: 5226201/0100
IČO: 00240524
ZUJ: 538540
Počet částí obce: 2
Katastrální výměra: 983 ha
Počet obyvatel: 
4 294 k 1. 1. 2023
Katastrální území: Nehvizdy
Telefon: 
326 992 523, 724 191 245
asistentka starosty:
606 706 343
E-mail: mestys@nehvizdy.cz
ID dat. schránky: bgxbr7u

Územní plán

Územně plánovací dokumentace

Anthropoid

Anthropoid

Mobilní aplikace

mobilní aplikace

google-play-downloadapp-store-download

Projekty obce

Projekty obce

Kalendář akcí

Po Út St Čt So Ne
26 27 28 29 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31

Hvězdy v Nehvizdech

p